Páníček mu zemřel příliš brzo. Ze smutku chodil ke skříni, aby ho cítil alespoň z oblečení. Panička ho, zřejmě i z lítosti, trochu rozmazlovala. Vzájemně se drželi. Argon ji tahal na vycházkách a chránil před opilci. Ten, kterého kousl do zadku, by si možná vzpomněl. Čím více stárnul, tím se stával mazlivějším, až jednoho dne přestal při venčení potkávat starší psy. Žádnému nebylo sedmnáct jako jemu. Neviděl ani neslyšel, ale maminka mu ráda posloužila jako vodící člověk. I v noci na dnešek byla s ním. Pošeptala mu: "Pozdravuj páníčka."
Js Angela | 16. prosince 2011 v 9:55 | 
Zde hledá
naší Betynce bude 23.12.2011 taky 17 roků a budem se s ní těžko loučit,už je na ní vidět že tu dlouho nebude,neudrží moč,dáváme jí plínky a občas padá na zadek,taky už špatně vidí a slyší,ale stále pudově vycítí když se jde venčit,anebo když přijde někdo domů a je v jiné místnosti tak to ví a jde ho přivítat,ještě máme její o čtyři roky mladší dceru Nelinku a ta nám dělá radost taky